EN / DE

Přednáška přiblížila tragédii osady Símře

„Národ, který zůstává k bezpráví němý, stává se otrokem ve vlastní zemi“.

 Mezi největší zločiny komunismu, aniž bychom chtěli totalitní zlo vzájemně porovnávat, byla bezpochyby kolektivizace zemědělství, která se dotkla více než tří tisíc rodin. Celý státní aparát a zejména tehdejší Státní bezpečnost se svými donucovacími metodami se snažila zlikvidovat tradiční československý venkov a zlomit odpor sedláků i za použití brutální síly. Režim tak popíral i své vlastní zákony, protože 23. února 1949 přijalo Národní shromáždění zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD), kde se hned v prvním paragrafu psalo o tom, že jednotná zemědělská družstva budou zakládána „na podkladě dobrovolnosti“.

 Učebnicovým příkladem násilné kolektivizace venkova a takzvané akce K - Kulak se stala i nedaleká lokalita Símře u Soběchleb (okres Přerov). O osudu této dlouhověké osady a jejich starých sedláckých rodů povyprávěl 20. února zaplněné studovně Městské knihovny pan Arnošt Pospíšil, člen holešovského Vlastivědného kroužku, který se její historii věnoval a napsal o ní i publikaci.

 Existence osady Símře je písemnými prameny doložena již od poloviny 14. století. Sídlily zde i rody příslušníků nejnižší moravské zemské šlechty. V roce 1405 se uváděl vladyka Ješek z Prus a ze Símře, 1466 je zmíněn Kliment ze Símře a Branek, několikrát je zaznamenán Petr ze Símře a později Václav Zámorský ze Símře. Dvořákům ze Símře byla vrchností několikrát potvrzována jejich práva a přesně stanovovány jejich povinnosti (mj. povinnost dovážet ke dvoru do Vídně potřeby pro kuchyň a z Vídně každoročně dovážet na Helfštýn víno).

 V 19. století, od kdy již máme podrobnější úřední sčítání, bylo v Símři 5 domů (1834 – 14 obyvatel, 1854 – 14 obyvatel, 1857 – 46 obyvatel, 1900 – 42 obyvatel, 1905 – 46 obyvatel). Na počátku 20. století jsou zde zapsány tyto rody: Vaňkovi (čp. 1), Holubcovi (čp. 3), Sehnalovi (čp. 2) a Zámorští na dvoře č. 5, dříve zemanská usedlost. Číslo popisné 4 byl obecní dům.

Za druhé světové války ukrývali Holubcovi a Zámorští partyzány a riskovali tím svůj život. Kaplička zasvěcená svatému Antonínovi, kterou po válce postavili, byla poděkováním Bohu za šťastné přežití kruté války. Po komunistickém převratu v roce 1948 postupně sílil tlak režimu, který vše nasměroval k likvidaci soukromého hospodaření a podnikání. Následovalo několik vln znárodňování, od velkých podniků až po nejmenší rodinné řemeslné dílny, obchody nebo hostince. V roce 1951 byly i zemědělcům v Símři odebrány a zakázány všechny výpomocné pracovní síly. Mocenský aparát zemědělcům předepisoval a následně neúprosně vymáhal vysoké dodávky obilovin, dobytka, mléka, vajec i jiných zemědělských produktů. Požadované množství bylo stále zvyšováno. Nesplnění dodávek bylo vysoce pokutováno, i jinak postihováno a trestáno. Tím vším si režim připravoval podmínky k likvidaci samostatného hospodaření a následně pro zřizování jednotných zemědělských družstev a státních statků. Kdo vstup do JZD odmítal, byl označen jako kulak nebo nepřítel lidu, byl společensky ponižován, šikanován a všemožnými způsoby postihován i trestán.

Výjimkou nebyla ani Símře. V březnu 1952 byli na příkaz okresní prokuratury zdejší čtyři hospodáři obviněni ze sabotáže kvůli neplnění dodávek zemědělských produktů a odsouzeni na dlouhé měsíce a roky do vězení. Jaroslav Holubec na 2 roky, Antonín Sehnal na 18 měsíců, Antonín Vaněk na 8 měsíců a Antonín Zámorský na 6 měsíců. J. Holubec si prošel peklem uranových lágrů.

A pak přišel 7. duben 1952. V 6 hodin ráno přijela nákladní auta a milicionáři a příslušníci SNB obstoupili celou vesnici. Vyhnali z domů ženy s dětmi a staré členy rodin. Na cestu si směli vzít jenom pár věcí. Nevěděli, kam jedou. Nejprve je odvezli do Olomouce, kde čekali na „nové ubytování“, a odtud je auta odvezla na Vysočinu, konkrétně do Pohledu u Havlíčkova Brodu. Simerské ubytovali v jedné místnosti zdevastované budovy zámku a Holubcovi dostali jako „domov“ bývalou konírnu s vlhkými stěnami. Domů už se nikdy nesměli vrátit. Nenávist režimu se nezastavila jenom u dospělých. Dalším rysem likvidace svobodného selského stavu bylo vylučování selských dětí ze škol. Postiženy tak byly celé generace.

Bezzubá porevoluční spravedlnost v tomto konkrétním případě přece jenom trochu zapracovala. Za podíl na vysídlení soukromých zemědělců a jejich rodin ze Símře stanul v roce 2013 před soudem někdejší okresní velitel SNB Jan Jílek. Další spoluviníci – Emil Zacios a Vladimír Smrček – mezitím zemřeli. Jílek, kterému tehdy bylo 89 let, dostal dvouletou podmínku.

Život do Símře to však už nevrátilo. Ještě před nedávnem připomínaly tragédii ruiny statků. Dneska zde již stojí pouze osamělá kaplička. V loňském roce byla odtud až do Soběchleb vztyčena nová křížová cesta smíření, která připomíná nejen zánik osady, ale i všechny oběti komunistické kolektivizace.

 Ondřej Machálek