EN / DE

Koncert Musicy Holešov a poděkování dobrovolníkům

Jako bájný pták Fénix z popela

tak (a doufejme že natrvalo) znovu povstala kulturní sezóna v Holešově pro tříměsíční přestávce, vynucené koronavirovou katastrofou. V neděli 14. června se ve velkém, potemnělém (a to doslova, vypadl jistič a proto se koncertovalo v příšeří) sále zámku  uskutečnil odložený koncert XI. ročníku festivalu Musica Holešov, nazvaný Dialogy harfy, klavíru a zpěvu, aneb souznění 270 strun a jednoho hlasu“. A nebyl to jen tak obyčejný koncert. Holešováci, doslova vyhladovělí po vynuceném kulturním půstu nejen zaplnili do posledního místečka velký sál, ale ještě se musely přidávat židle. Koncert byl koncipován jako poděkování těm, kteří se nezištně a obětavě  podíleli na zvládnutí pandemie v našem městě – byli pozváni ti, kteří ihned po vyhlášení proticovidových opatření začali šít a rozdávat zpočátku zcela chybějící roušky, ve svých provozovnách velkoryse vařit a rozvážet seniorům zdarma obědy, rozvážet ochranné a desinfekční prostředky, starat se o seniory či hlídat děti. Samozřejmě se nepodařilo vyhledat všechny obětavé pomocníky, kteří svou skvělou službu často dělali anonymně. Ale na městě jsme si řekli, že je lepší poděkovat alespoň těm, o kterých to víme, než nepoděkovat nikomu. Ale poděkování a vděčnost města samozřejmě patří všem. Dobrovolníci dostali u vchodu do sálu děkovný list starosty města a ten při úvodní řeči znovu všem (i těm, které se nepodařilo identifikovat) poděkoval. Zhodnotil průběh koronavirové epidemie v našem městě a vyzdvihl nejen úžasnou pomoc desítek lidí, spolků a institucí, ale i skvělou atmosféru, která napomohla tomu, že Holešov prošel touto dramatickou kapitolou relativně dobře.

A poté už začal vlastní koncert harfy, klavíru a zpěvu. Jak uvedl dramaturg festivalu Musica Holešov Karel Košárek, záměrem organizátorů bylo rovněž poděkovat – a to pokud možno hravou, lehkou formou. Na programu proto byly vesměs velmi melodické a populární skladby od B. Smetany, A. Dvořáka, W.A.Mozarta až po jazzové „pecky“ Friedricha Guldy a Astora Piazzolly či slavná Je suis malade (v češtině nazpívaná M. Rottrovou „To mám tak ráda“) Alice Dony. Zcela závratná byla zřejmě nejlepší světová harfistka současnosti, Jana Boušková. Její, zcela lehce a mile podaný výkon, snad ani nelze komentovat, i ti posluchači, kteří se doposud s klasickou či jazzovou hudbou nikdy nesetkali, museli při technických i hudebních zázracích, které z její harfy zněly, jen lapat po dechu. A ať to byla pro sólovou harfu upravená Smetanova Vltava či tvrdě jazzové, smršti se podobající Piazzollovo Libertango, způsobila hra Jany Bouškové naprosté okouzlení. Sopranistka Miroslava Časarová, mladá, půvabná a nadějná zpěvačka zase okouzlila svým naprosto ojedinělým tvůrčím přístupem (ne nadarmo je členkou autorské RockOpery Praha). Absolutně „in“ poslání tohoto koncertu se ukázalo hned její první vystoupení – Miroslava Časarová přednesla Dvořákovu Rusalčinu árii, ale na vlastní text, reflektující její pobyt na rodinném statku během koronakrize, ostatně pod názvem „Koronárie aneb Žalozpěv jedné operkyně“. Vtipný, chytrý a zábavný text skvěle podané árie navíc  mimořádně mile a půvabně sama uvedla. O třetím sólistovi, klavírním virtuosu, Holešováku Karlu Košárkovi snad není třeba nic psát. Ale alespoň malá poznámka – my, kteří jsme zvyklí na jeho mistrovské podání klasických skladeb jsme zalapali po dechu při jeho absolutně dynamickém, bravurním a přímo energií nadupaném provedení jazzových děl jak F. Guldy, tak A. Piazzolly.

Takže další z řady koncertů Musicy Holešov se vydařil na jedničku s mnoha hvězdičkami a ještě bohatě naplnil i svou sociální roli.  

A pokud chceme najít nějakou skrvrnku, musíme tentokrát sáhnout do vlastních řad – během koncertu několikrát (a hodně dlouho) zvonily různým lidem mobilní telefony. Doufám, že se jednalo o starší občany, kteří při hudební produkci vyzvánění svých mobilů neslyšeli. Ale stejně je to ostuda a nutno ocenit všechny tři umělce, že na sobě nedali vůbec nic znát, i když je to muselo strašně zlobit. O to větší úctu si zasluhují!.

 

Karel Bartošek, foto Hana Helsnerová