Měří několik milimetrů, nejvýš pár centimetrů, přesto byly před čtyřmi tisíci lety záměrně vyrobeny tak, aby zabily člověka. Městské muzeum a galerie Holešov vlastní jeden z největších souborů pravěkých kamenných hrotů šípů ve střední Evropě. Vědci je zkoumali a zjistili, že sloužily k usmrcení lidí.
V archeologické sbírce holešovského muzea je uloženo sto osmdesát devět hrotů z různých etap vývoje člověka. Sto padesát osm z nich pochází z klíčových vykopávek z nitranského pohřebiště Holešov – Zdražilovsko (dnešní průmyslová zóna). Většina z těchto šipek byla prokazatelnou zbraní k zabíjení. Potvrzuje to neobvyklý experiment, ke kterému si vědci holešovskou sbírku půjčili.
Balistická 3D analýza a balistický experiment prokázaly, že šipky byly specializované na rotaci v tkáních a způsobovaly vážná poranění. Nedaly se z rány snadno vytáhnout, měly v ní zůstat a způsobit infekci. Ve výsledné studii to vysvětluje Ludmila Kaňáková z Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně. Podle archeologů, kteří předměty nalezli, se jedná o období 2200–1900 let před Kristem.
Archeologové sice mají jen málo dokladů o válečných střetnutích v době pravěku, domnívají se však, že mohlo jít o skupiny lukostřelců, které provázely a chránily karavany převážející přes Karpaty suroviny. Zejména kovy nebo třeba jantar. Vysvětlovalo by to jejich vysokou mobilitu, kterou doložila traseologie a transportní experiment brněnských vědců. Na šipkách našli výrazné stopy způsobené přenosem v zádovém toulci odpovídající stovkám kilometrů v krátkém čase. Podle Ludmily Kaňákové se šipky střelbou rychle ničily, v průměru se jejich špičky ulomily při prvním až třetím zásahu. Mezi vyrobením a poškozením tedy lukostřelci urazili desítky až stovky kilometrů a vědci ví, že nešli, ale běželi.
Bojovníci si šipky vyráběli sami z kamenů, které mají po rozštípnutí ostré hrany, to znamená ze silicitů, známých také pod označením pazourky. Nosili je u sebe, a když měli čas, šipky opravovali a ostřili. O své zbraně se zkrátka starali stejně jak jiní bojovníci. Tyto nitranské lukostřelce si tedy můžeme představit jako malé, dobře organizované a soběstačné jednotky, které se velmi rychle a nenápadně pohybovaly krajinou západního předhůří Karpat a které byly v případě střetnutí fatální.
Zajímavé je ovšem také to, že některé šipky ve sbírce jsou vyrobené z hornin pocházejících z míst stovky kilometrů vzdálených od Holešova. Například z Krumlovského lesa nebo z oblasti Krakova. Jak se k nám dostaly? Jan Machala nabízí vysvětlení, tedy další zajímavý úhel pohledu na naše předky...
„Lukostřelci mohli tyto oblasti navštěvovat, mohli také obchodovat s někým, kdo se tam pohyboval. Nedaleko Holešovska se nachází Moravská brána, údolí, které propojuje údolí Moravy se severní Evropou a bylo nejvýznamnějším pravěkým koridorem ve střední Evropě. V případě krakovského pazourku mohl horniny také přinést ledovec během poslední doby ledové. Nicméně odborníci z Brna zmiňují také to, že některé hroty byly vyrobeny z jiných, mnohem starších nástrojů. To znamená, že vhodné kameny na Holešovsko přinesli lidé již v době kamenné a lidé v době bronzové je o tisíc let později našli a udělali z nich drobnější nástroje. Třeba hroty šípů.“
Z Brna do Holešova se sbírka vrátila po čtyřech letech zkoumání loni před Vánocemi. Muzejníci šipky opět uložili do depozitu a je jisté, že je vystaví v rámci připravované stálé expozice Městského muzea a galerie v Holešově.
Autor: Dana Podhajská, Publikováno: 31.3.2023
Fotogalerie
