Stará panská kovárna na Holajce stávala na místě vedle zámku již od roku 1550. Sloužila vrchnosti i za vlády zdejších pánů z rodu Rottalů, kteří drželi holešovské panství v letech 1650 až 1762. Do soukromých rukou se dostala 31. března 1776, kdy tehdejší majitel zámku Ludvík Rudolf Erdödy prodal „proti obydlí panského zahradníka ležící kovárnu i s obydlím a všemi inventárními věcmi“ poddanému kováři Václavu Gargulákovi za 2000 rýnských zlatých.
REPORTÁŽ ČESKÉHO ROZHLASU O KOVÁŘSKÉM ŘEMESLE A MALÉM MUZEU KOVÁŘSTVÍ V HOLEŠOVĚ
Roku 1809 zdědil kovárnu po matce vdově Kateřině její syn Karel Gargulák. Rod Zemanů, podle nichž je kovárna nazývána, získala tuto živnost v dražbě (licitaci) roku 1847. Jakub Zeman ji 9. prosince 1847 zakoupil za 1550 zlatých konvenční měny. Velkého rozkvětu se kovárna dočkala za posledních držitelů Holešova z rodu Wrbnů. Ti díky své zálibě v chovu koní kováře a podkováře ve své blízkosti nutně potřebovali. Posledním kovářem z tohoto rodu byl Emil Zeman, který jak pamětníci dosvědčují, docházel do kovárny až do roku 1953.
Poté kovárna pustla a dokonce se uvažovalo o její demolici. Díky podnětu historičky PhDr. Vlasty Fialové a Vlastivědného kroužku se její záchrany ujal turistický odbor místní tělovýchovné jednoty, v jehož čele stál Vladimír Hošek. Kovárna se od 3. května 1958 stala památkou a je v Ústředním seznamu kulturních památek zapsána pod č. 47888/7-7166. Turisté dostali kovárnu do správy v roce 1968 a podařilo se ji opravit k dalšímu užívání. Posledním kovářem, který v kovárně vykonával kovářské řemeslo, byl místní rodák Pavel Ševeček, který získal mnohá národní i mezinárodní ocenění za své luxusní nože vyráběné z damaškové (damaskové či damascenské) oceli.